Jak jsem mastichu přinesl do Čech a na Slovensko

Masticlife je spíše osobní vztah ke zcela unikátnímu plodu přírody, než podnikání v běžném smyslu slova. Příběh zrodu značky Masticlife je současně i příběhem o tom, jak se masticha dostala do Čech a na Slovensko. Není v něm dobrodružství, chybí zásadní zvraty, ale ukazuje, jak se může základem podnikání stát dávná vzpomínka.

1977 – Masticha na dlani

V Řecku jsem byl poprvé o prázdninách v létě roku 1977. S rodiči jsme ve Škodě 100 s plnou zahrádkou na střeše a s rezervou připevněnou na víku motoru procestovali velkou část pevniny a dokonce jsme se podívali i na Krétu. Mně bylo zrovna 11 let a své zájmy jsem v Řecku dělil mezi nadšení pro antické památky, moře, obchody plné hraček, stánky s nepřeberným výběrem zmrzlin a žvýkaček a nový objev – filmy s Brucem Lee a časopisy o kung-fu.

Pro mě a určitě i pro mé rodiče to byly nádherné prázdniny a vše jsme měli navíc usnadněno mým o hodně starším bratrancem, který se teprve před několika lety ze socialistického Československa vrátil do země svých předků.

Po dobu, kdy jsme byli na severu Řecka, jsme bydleli u mé tety a jejího manžela na soluňském předměstí Stavroupoli. Je to čtvrť jedno a dvoupatrových rodinných domků nalepených na sebe v řadách podél dost úzkých ulic. Typický dům má rovnou střechu ohraničenou zídkou, maličkou předzahrádku a v patrech balkón po celé délce domu s výsuvným látkovým zastíněním. Většina domů byla původně postavena bez povolení a povolení získávali majitelé dodatečně nebo nějak automaticky (ten mechanismus jsem nikdy nepochopil), takže jste mohli vidět policii, jak honí stavební dělníky pracující na nějakém dalším ilegálním domě. Jednou ráno mě probudil prchající dělník, který se vyhoupl na balkón u mé ložnice. Sousedský duch a pospolitost obce tu byly cítit možná ještě víc, než je v Řecku běžné.

K nezákonnostem přispíval i můj další bratranec, syn soluňské tety, který ze svého pokoje řídil rádiové vysílání a měl různé dráty natažené přes střechy několika domů v sousedství. Rozhlasové vysílání podléhalo povolení, ale tím se nikdo nezabýval; s kamarádem vysílali několikrát denně hudbu a zábavné komentáře a pamatuji si, jak skákali radostí nad dosahem vysílání, když jim zpět na telefonní číslo, které bez obav zveřejňovali, zavolal posluchač až z Kilkisu. Proč zveřejnili telefon, když ve vysílání používali přezdívky, mi také nebylo jasné. Ovšem pamatuji si, jak si říkali: El Greco a Makarios.

Tímto úvodem jsem chtěl co nejlépe a přitom ve stručnosti vylíčit asociace, které se vážou k mému seznámení s mastichou. Došlo k němu na soluňském předměstí za letního vedra. Teta se vrátila ze sezónní práce v tabákové továrně, smyla tabákový zápach a vzala mě na nákup do obchůdku, který byl pár kroků od domu. V obchodě měli všechno od běžných potravin až po prací prášky. Já jsem si vybral několik balíčků žvýkaček ION.

Továrna ION tehdy vyráběla žvýkačky mnoha příchutí. Jakákoli ovocná nebo cukrovinková příchuť vás napadla, takovou ION určitě dělal. Když jsme vyšli před obchod na prašný plácek, na jehož okraji můj strýc obvykle parkoval auto, teta vyndala z tašky potištěnou krabičku velikosti poloviny krabičky zápalek a na dlaň mi vysypala pár kousků něčeho, co jsem považoval za kamínky. Pak mě vybídla, abych tuhle žvýkačku zkusil. Ucítil jsem vůni stromu a v puse zvláštní příjemnou chuť hmoty, která se mi nejprve přilepila na zuby. Moje první a na dlouhou dobu poslední masticha.

1999 – Dárek od cukráře

V pozdějších letech jsem si na chuť mastichy často vzpomněl, a pokud k nám přijížděla nějaká návštěva z Řecka, vždy jsem si přál tu malou papírovou krabičku. Problém byl v tom, že jsem si nápis na krabičce pamatoval jen zhruba a z nápisu Η μαστίχα της Χίου jsem si zapamatoval hlavně konec, přičemž jsem netušil, že jde o název ostrova a česky znamená něco jako „z Chiu" nebo „chioský". Proto jsem dostával různé produkty, které měly označení „z Chiu". Mezi nimi mi utkvěla v paměti hlavně Vanilla Chiu, sladká hmota podobná konzistencí i barevností mýdlu – podle mě je mýdlu podobná i chutí.

Další mastichu jsem tak dostal až v roce 1999 od rodičů, kterým na jejich naléhání usypal hrst mastichových slz nějaký cukrář do malého papírového pytlíku. Té jsem si hodně vážil.

Vše nakonec vyústilo do prodeje mastichy v Čechách a na Slovensku, což je ale už příběh společnosti Notia, která mastichový business u nás rozjela.

2008 – Notia dováží mastichové výrobky

Ke svým hlavním činnostem – vývoji software pro podnikové informační systémy, konzultačním službám a poradenství – si naše společnost Notia začala od počátku tisíciletí přibírat obchodní aktivity, původně hlavně proto, abychom v praxi ověřovali naše řešení v oblasti obchodu a e-commerce. Vybírali jsme si výjimečné produkty, které chyběly na českém trhu a které se nám i osobně líbily. Protože masticha u nás byla nedostupná, celkem logicky padla volba i na ni.

V roce 2008 jsme začali spolupracovat s Asociací pěstitelů mastichy z Chiu a dovážet:

• surovou mastichu
• žvýkačky ELMA
• a další výrobky
• kosmetiku značky MasticSpa

2015 – Zrod Masticlife

Postupně bylo jasné, že masticha si zaslouží vlastní značku – ne jen položku v katalogu. V roce 2015 jsme proto založili Masticlife: značku zaměřenou výhradně na originální chioskou mastichu a doplňky stravy z ní. Z dovozce surové pryskyřice a žvýkaček jsme se stali prvním a největším českým specialistou na mastichu – s vlastní řadou kapslí, prášku a sáčků (Strong&Pure, Prebiotic, Comfort, D3, Vital), s kamennou prodejnou a poradnou v Praze a s důrazem na čistotu a původ suroviny (PDO Chios).

Z dávné vzpomínky jedenáctiletého kluka na chuť pryskyřice z tetiny dlaně se tak stalo to, co dnes znáte jako Masticlife. A na začátku všeho byla – jako u spousty dobrých věcí – obyčejná zvědavost a chuť podělit se o něco výjimečného.

— Michalis, zakladatel Masticlife